Jan Císař: Co jsem to viděl?

Zdroj: Prof. PhDr. Jan Císař, CSc In:Amatérská scéna 2/2008

Na inscenaci textu Grigorije Gorina Thyl Ulenspiegel, kterou jsme zakončili první část přehlídky, mě už při prvním zhlédnutí v Karolince zaujaly dvě věci. Za prvé, že je to pokus o „velkou činohru“. Už dramaturgická volba nastavila ukazatel tímto směrem. Neboť v tom příběhu Thyla je za odbojem Vlámů proti španělskému útlaku samozřejmě ukryto téma, jež od renesance utváří „velkou činohru“: člověk v dějinách. To jest člověk jako tvůrce dějin a zároveň oběť mechanismu, jímž se dějiny vyvíjejí, aniž by braly na cokoliv a kohokoliv ohled. Z toho potom roste šance napsat a zahrát to, co bychom mohli nazvat historickou freskou s množstvím postav rozvinutou dějem do řady odboček; to,co tak skvostně uměl ve svých historických dramatech Shapespare, co psal Schiller, zejména svým Valdštejnem, k čemu se přihlásili romantikové a o co se třeba Drahomírou nebo Kutnohorskými havíři snažil J.K.Tyl. Dnes už se tato „velká činohra“ skoro vůbec nehraje a to větší obdiv si zaslouží DS Masarykova gymnázia ze Vsetína, že se rozhodl touto cestou jít. Ono by to ale vůbec nešlo, kdyby tomu, co hrají, členové tohoto studentského kolektivu neuvěřili a nevzali to s plnou vážností za své. Což je to druhé ale z hlediska důležitosti vlastně první, co mne na této inscenaci přitahuje. Gorinova hra je hra „perestrojková“, kterou jsme v době jejího vzniku interpretovali především jako zápas proti útlaku za svobodu; u nás potom ještě navíc jako odpor proti okupantům vnucujícím okupovaným svou vůli a svou víru. Ten mladý vsetínský kolektiv nehraje ‚proti‘ ale pro: Staví se vším – srdcem i rozumem, nadšením i intelektuální analýzou za velké pozitivní hodnoty, na jejichž vrcholu je svoboda. To představení – to jest to, co se rodí v kontaktu s divákem, co jde přes rampu jako sdělení a co diváka oslovuje – je touto silou prodchnuto a všechno na jevišti se nese v tomto duchu. Tam, kde text dává předpoklady k takovému kolektivnímu sdělení, je také představení nejpůsobivější a inscenace si nejpřesněji nachází svůj styl, jejž bychom mohli nazvat demonstrativním. Mladí herci totiž ukazují, demonstrují svůj postoj k těmto hodnotám i k tomu, co je křiví a ničí. Z této vážné zanícenosti pro smysl tohoto typu divadla roste i ansámblovost, která znamená společné vědomí všech o tom, co hrají a proč to hrají, přesnou souhru a také fungující organizaci, která v takové vskutku „velkém činohře“ je prvním podstatným předpokladem k tomu, aby scénování bylo kvalitní.
Tím také říkám, že ta vsetínská inscenace taková je. Má samozřejmě své meze dané tím, že ji hrají mladí nezkušení divadelníci. Ale to je v tomto případě druhořadé. Jsou-li Divadelní Třebíč a Děčín přehlídkou amatérského činoherního divadla, pak tato inscenace ukázala jednu základní tvář tohoto druhu divadla, která z něj zhruba od poloviny 18. století učinila záležitost spoluformující ideologický, politický a zajisté i divadelní život společnosti; u nás v míře nejvyšší. A dále: v době kdy se studentské divadlo přečasto a hodně vzpírá všem konvencím, jež platí pro činohru vůbec a pro tuto její podobu má minimální pochopení, je to skoro zázrak, že takhle někdo dělá amatérské divadlo se studenty. Ten někdo se jmenuje Miroslav Urubek, režisér a pedagog, kterému – kdybych mohl – bych za tuto práci dal diamantového Tyla kříženého se smaragdovým Komenským.
Neboť tato divadelní kvalita má v sobě cosi víc, čemu se vždycky úporně a tvrdošíjně vzpírám, protože divadlo má být divadlo a nic víc a nic méně. Ale ta kultivace divadlem k chápání toho, čím kultura, umění přesahuje denní obzor praktických a pragmatických úkonů – tedy funkce výchovná, vzdělávací, osvětová realizovaná ovšem přes vlastní divadelní aktivitu a zážitek je tu díky tomu zásadní, hluboká a nenásilná, že si zaslouží aby (byť jmenována poslední) byla oceněna na prvním místě.